Když jsem se koncem července bavil s kolegou o tom, že musím do konce prázdnin zajistit dcerám Opencard, poněkud mne zaskočil varováním – „to ale musíš udělat rychle, vydání trvá 3-4 týdny“. Odvětil jsem, že si dělá srandu – bavíme se hodně často v nadsázce – ale když mne napotřetí ujistil, že ne, znejistěl jsem. Trochu mne překvapilo, že vydání původní tramvajenky trvalo deset minut, čipový skipass s fotografií vám v alpském středisku udělají na počkání, ale asi prostě autoři za těch 800 milionů chtěli, aby si to občan tak nějak užil.
Jsa počítačově gramotný, otevřel jsem si stránky Opencard na internetu, vytiskl žádost, dcery vyfotil, vytvořil pasové fotografie, vše nechal podepsat nezletilými dcerami i mnou jako zákonným zástupcem a vydal se na první dosažitelné místo označené Opencard. U jednoho ze dvou okýnek stála fronta, takže jsem přirozeně zamířil ke slečně, která evidentně neměla co dělat. „Žádosti se přijímají vedle“ sdělila mi promptně a pokračovala v nicnedělání. Vystál jsem tedy frontu, naštěstí jen dvou žadatelů a předložil své precizně zpracované žádosti. „A kde máte kopie?“ vybafla na mne slečna. Kopie jsem samozřejmě neměl, neboť jsem se naivně domníval, že o přijetí žádosti dostanu nějaké potvrzení či co. Na můj dotaz, zda je tedy možné žádosti na místě ofotit jsem byl usměrněn – „no na to my tady nejsme uzpůsobený. A navíc stejně nemáte souhlas se zpracováním osobních údajů!“ Pochopil jsem, že jsem první pokus nezvládl a zbaběle utekl do práce, kde jsem si žádosti ofotil, vyplnil požadovaný souhlas, zfalšoval podpis svých dcer a vyrazil zpět na kontaktní místo. Po té, co jsem opět vystál frontu, naštěstí opět poměrně krátkou, narazil jsem podruhé. „Nemáte dcery zapsané v občance! Přeložte mi rodný list!“ „Na tramvajenku?“ reagoval jsem již značně podrážděně. Byl jsem ujištěn, že tak zní příkaz a jinak žádost přijmout nemohou. Argument, že těžko budu dávat žádost s fotografií dvou dětí, které mají stejné příjmení jako já a přitom s nimi nebudu mít nic společného naštěstí zabrala, stejně jako můj viditelný stav sopky před výbuchem. „No nemá se to dělat, ale ať sem nemusíte znovu“ smilovala se slečna nade mnou a zachránila možná několik lidských životů, neboť jsem již byl blízko stavu jít na magistrát a začít vraždit. „A kde si to přejete vyzvednout? Poštou nebo osobně v Jungmannce?“. Myslel jsem, že tam kde podávám, ale z tohoto dalšího z mých omylů jsem byl vyléčen. Při představě, že budu muset na poštu, která zavírá v době, kdy většinou ještě pracuji, volil jsem osobní odběr. Mám to kousek od práce, obětuji oběd. Podání žádosti mne, včetně vyplnění žádosti a pořízení fotografií, trvalo cca dvě hodiny.
V napětí jsem čekal, kdy přijde kouzelná sms upozorňující na to, že mé dcery patří mezi vyvolené a mají hotovu kouzelnou kartičku. Proti očekávání byl termín pouhé dva týdny a v indikovaný den sms skutečně přišla. Dokonce dvakrát. A protože jsem byl na ten zázrak zvědavý, vyrazil jsem ihned do magistrátní budovy v Jungmannově ulici. Vyvolávací systém mne na chvíli zmátl, protože co chvíli problikávaly tu čísla nižší, tu čísla vyšší než které jsem měl já, ale po cca 30ti minutách se rozsvítilo i to moje. Radostně jsem vstoupil do kukaně „mám tu u vás dvě kartičky“, zahlaholil jsem v očekávání. „To bohužel nemáte“, ujistila mne slečna za sklem. „To musíte vedle, do Paláce Adria“. Už jsem neměl ani sílu se rozčílit a pokorně přešel 50 m do vedlejší budovy. Tam už, zřejmě se zkušenostmi s těmi, kteří anabázi neunesli, vydával lístky člen ostrahy. Čekajících naštěstí bylo málo, takže již po asi 15 minutách jsem mohl zděšeně pohlédnout na otřesné podobenky mých dcer na plastových kartičkách. Pochopil jsem, co na celém procesu trvalo tak dlouho. Pro převedení kvalitní barevné fotografie do katastrofické černobílé podoby na kusu plastu muselo trvat alespoň dva týdny!
Před večerním odchodem z práce jsem se rozhodl, že dopiji kalich hořkosti do dna. Jako poměrně často nakupující na internetu jsem si řekl, že dcerám rovnou koupím kupóny, ať se tím nemusím dále zabývat. E-shop je příjemný, pochopitelný i pro pomalejší lidi jako jsme já – kvitoval jsem první pozitivum na celé anabázi. Leč – zlevněná dětská jízdenka koupit nešla! Po chvíli pátrání, kde jsem mohl udělat chybu – neboť to, že by něco zanedbali autoři, bych po dosavadních zkušenostech neočekával, jsem si všiml malého červeného textu – abych mohl kupovat i dětské jízdenky, musím kartu aktivovat v jakémsi terminálu. Díky tomu, že jsem měl už za celý den vyplaveno dost adrenalinu do krevního oběhu a nový se evidentně nedostával, odkráčel jsem poměrně klidně a pokorně do nejbližší stanice metra, kde jsem zastrčením kartičky do malého stojánku učinil karty aktivními. Následný nákup po internetu byl již vyslovenou selankou. Alespoň do okamžiku, kdy jsem se domníval, že je vše hotovo. V ten okamžik jsem se dozvěděl, že právě nakoupené jízdné musím opět dojít na kartu fyzicky nahrát na některém z terminálů. Přiznám se, že v ten okamžik jsem celý systém přestal již absolutně chápat. Mé dcery budou mít Opencard. Já jim na internetu koupím jízdné, ale protože jezdí do a ze školy výhradně autobusy, budou si stejně vždycky jet fyzicky kupón dobít k nějakému terminálu na nejbližší stanici metra! Když pominu, že mne celá anabáze, u staré tramvajenky trvající cca 10 minut, stála dohromady asi 4 hodiny mého relativně dost drahého času, chápu už, proč celý systém musel být tak drahý. Na takovýto nesmysl totiž muselo hodně lidí hodně dlouho přemýšlet.
P.S.: všem obhájcům Opencard, kteří se nejspíš ozvou se svojí obhajobou tohoto možná původně dobrého nápadu – mé desetileté dcery skutečně nepotřebují platit parkovné či chodit do knihovny s kartou za skoro miliardu, na čtyři roky, po které jim včera vydaná karta platí by jim stačila papírová průkazka a kupón.
